horolezecký oddíl Pelhřimov, dětský sportovní oddíl

Návštěva lanového centra Křemešník

Tak jsme spolu s Kačou navštívili lanové centrum na Křemplu. Nutno podotknout, že jsme se dopravili na naší velehoru na kolech. Výkonnostní krize nastala u hřbitova a skončila před hotelem Křemešník. Zde jsme odložili své stroje a sebevědomí a stoupli si do fronty drsnejch tatínků s jejich harantama, které okukovali jejich hrdé manželky a čekali na svojí hvězdnou chvíli, která nám umožní vstup do lan do korun smrků a jiného plevele. VÍCE

Tak jsme spolu s Kačou navštívili lanové centrum na Křemplu. Nutno podotknout, že jsme se dopravili na naší velehoru na kolech. Výkonnostní krize nastala u hřbitova a skončila před hotelem Křemešník. Zde jsme odložili své stroje a sebevědomí a stoupli si do fronty drsnejch tatínků s jejich harantama, které okukovali jejich hrdé manželky a čekali na svojí hvězdnou chvíli, která nám umožní vstup do lan do korun smrků a jiného plevele. Vyplázli jsem každý 250,- Kč a začali se též náležitě drsně tvářit. Jsme přeci ty horolezci a skálolezci a bůhví jaký ještě pošuci, né. A pak to přišlo, po tom, co jakýsi malý opruz se zasekl na kladce v půlce cesty a zdržoval a pak následně byl zachráněn mladíkem – pomocníkem lanového centra, který se v korunách stromů pohyboval rychlostí blesku, skoro jako Tarzan, jsme vyfasovali komplet ferrátovou výbavičku s blembákem. Mimo jiný, ten  malý opruz, byla nakonec moje neteř. Po optání za kolik se dá ta výbavička pořídit, nám bylo sděleno, že s kladkou za tři litry, jsem se s Kačou posunky domluvili, že se nejspíš nebudeme vracet do cíle, ale ladnými pohyby ve větvích opustíme Křemešník tajným východem i s cajkem na sobě. Po tom, co nás návlíkli do postrojů, jsme byli instruováni o přecvakávání a ježdění na kladce. Já jsem při následném přezkoušení dostal jedna mínus,  ale za to Kača musela dělat opravku z jízdy na kladce. Asi měla nervy v kýblu, přece jen to byl stres a ta zkouška byla věru nelehká. Nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme se mohli vydat vzhůru do cest lan. První úkol zněl, dojeď na kladce k protějšímu stromu, ha říkám si, teď jsem byl proškolen, takže jedem. Jízda probíhala hladce a příjemně a protější strom se blížil a blížil. Metr a půl před ním jsem se zastavil a jal se couvat zpět. Říkám si, ty vole přece neskončíš jak ta tvoje neteř a už jsem viděl ty výbuchy smíchu drsnejch tatínků a jejich harantů a posměšné pohledy jejich manželek. V poslední chvíli jsem vymrštil nohu kupředu a ta se zachytila za rantl stanoviště a pak to šlo ráz na ráz, na rukou jsem nastavil funkci 6+ a vyrval se k cíli v ostrém převisu. Uf. Tak to by bylo. Jde se dál. Další stanoviště byla asi nějaká forma lidové tvořivosti. Dvě lana a já. Co s tím, to bude oříšek. Co tím autor myslel. Jakým stylem to mám přelézt. Naštěstí přišla Kača a říká mi, no to je přechod pro leváky a praváky. Tak jsme se vydal na levé lano a přidržoval se pravou rukou středového jistícího. Na druhé straně, za námi, to jakýsi muž (milující manžel obdivně k němu vzhlížející manželky) přešel stylem žabák, zřejmě to byl pravák i levák najednou. Další stanoviště bych pojmenoval Tarzan z Křemplu. Spočívalo to v tom, že se člověk zhoupne na laně nad propastí hloubky 4 m. Žádná legrace. Nikdo z nás se Tarzanem nenarodil. Morál jak prase. Zaťal jsem zuby a letěl jsem vzduchem k protějšímu kmenu s lávkou, vítr se mi ostře zařezával do tváře, ruce námahou boleli, čas se zpomaloval, cítil jsem tep srdce, ale nakonec jsem ty 2 metry nekonečného letu přežil. Další stanoviště jen zrychleně. Chůze po houpajících se kmenech, chůze po laně s přidržováním jen za visící provazy, lávka, houpající se lávka, přechod přes volně visící lana atd. atd. Poslední stanoviště byla opět kladka. Jakýsi harant přede mnou, se na druhé straně přecvakával a že jde dál. Nu říkám si je čas jet a jel jsem. V půlce trasy se ten harant rozmyslel a že se přecvakne znovu a stoupl si dokonale přesně do mého dopadiště, čímž mi docela zvednul adrenalin. Najednou se čas opět zpomalil. Slyším zcela přesně, jak jsem ustaraným hlasem zvolal, KURVADOPRDELE, jéééédůůůůů, úúúhni. Naše pohledy se setkali. Asi jí běžel život pozpátku,  viděla už tunel ke světlu a před ním moje nohy, jak letí neomylně na ní. Pak se pohybem polochcíplé šelmy a v posledním zlomky vteřiny, kurvadoprdele, uhla. Mladý nerozvážný život byl zachráněn. Všem se ulevilo. Tatínkovi i mamince. Obsluze lanového centra, hotelu Křemešník, všem lidem co přihlíželi, Kače i mě. Všichni tleskali, lítali vzduchem špunty od šampaňského, objímali jsme se a plakali dojetím. Konec dobrej, všechno dobrý. Po tom, když jsme se vrátili na zem, jsme navštívili hotel Křemešník dali po pivku, který stále točej mizerně (Plzeň) a sedli na naše kolesa a mazali domu.

Co říci závěrem. Mno. Asi takhle, za dvěstěpáďo málo vyžití. Byl jsem v lanovým centru v Rožnově pod Radhoštěm a za dvě kilča jsem měl na hoďku a čtvrt co dělat a ruce z toho kurňa boleli. Takže pro mě nic moc. Ale na druhou stranu pro nedělní turisty je to atrakce dobrá. Tatíků a maminám se zvedne ego, děcka i rodiče si užijou svoje. A o to kráčí. Né.

 

Roman

 

http://hotelkremesnik.cz/lanove-centrum.php


05.09.2008 10:02:06
rybman
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one